recitace - básně
Karel Hynek Mácha - MÁJ
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně ve věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář…
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
…Pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Emanuel Frynta
Život je pes
Život je pes -
to každý vidí,
a nemusí být profesor.
Život je pes -
a pro nás lidi
je pes už dávno známý tvor.
Život je pes -
a už to samo
kdekoho časem poleká.
Život je pes -
a pes, jak známo,
je věrný přítel člověka.
Život je pes -
a zuby cení
a usmívá se po očku -
život je pes,
a proto není,
rozhodně není pro kočku.
Profesor
Pan profesor studuje hýly
a rozličné škodlivé býlí,
a říkává prý:
I studovaný se častokrát zmýlí.
Má předobré srdce i hlavu,
a proto má v ulici slávu,
a nemine den
a některá z žen
ho chválí, když kupuje kávu.
„Von profesor študuje hejly
a různý to škodlivý bejlí,
a říkává prej:
I študovanej se kolikrát vošklivě mejlí.“
Jiří ŽÁČEK
Dívka ve studovně
Založila si knihu
stínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody –
o čem sní?
Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst.
Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky.
Co ví kdo o tobě?
Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá,
nevěda o tobě…
Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš si dál mezi řádky,
malíček v puse –
a času je tak málo.
básně na leden:
Vodník - Karel Jaromír ERBEN
Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -
První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v širá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
Leden
Jaroslav Seifert
O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden,přítel neposedů;
ti,uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.
To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.
O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se.
Cihly - Miloš Kratochvíl
Povídala cihla cihle
trochu vztekle, trochu zjihle:
„Kdekdo si po světě jezdí,
jen my tu tvrdneme ve zdi!“
~
Druhá cihla cihle řekla:
„Divím se ti, že jsi vzteklá.
Nestěžuj si! Tvař se mile!
Jsme přece v nádherné vile
a ležíme, kam se ženou
lidé jen na dovolenou.
~
Zedník, co do zdi dával tě,
je teď prý taky na Maltě!“